Silvestr 2012 na moři

 

(redakčně upraveno a zkráceno)

 

Zde je ke shlédnutí původní verze přímo od autorek Harpie a Furie.

 

Rok 2012 kvačí ke svému úplnému závěru a my – zcela netradičně – kvačíme loďmo do další maríny.

 

Proč trávit další z řady Silvestrů jako většina ostatních krajanů na horách, když se nabízí i jiné kratochvíle? Zkusíme Chorvatsko na katamaránu. Po oslovení řady kamarádů, z nichž část pouze udiveně kroutila hlavou, část se jala hledat číslo na Bohnice, část byla šťastná, že už má jiný program a část uronila slzu nad objektivními příčinami, zbraňujícími jejich účasti, vykrystalizovala osádka ve složení:

 

Kapitán Česíno po operaci stehenního svalu

Ježura s nabouraným ramenem

Eliška s pochroumaným meniskem

relativně zdravé kusy Jiří a Majda Nahodilovi, Kýťa, Petr a já

 

 

Krátce poté, co došlo k rozhodnutí o konání výpravy a následně o naší účasti na ní, jsem od duchovních otců akce dostala dáreček k svátku: zelák, úkol a funkci.  Byvše jmenována zdravotníkem výpravy, zodpovědným za fyzický stav posádky  včetně prevence nebezpečných kurdějí, jala jsem se zelí naložit.

 

Názor, že malé množství zelí je lépe šlapat každou nohou v jiné nádobě je blbost, obzvláště nebezpečná, když tak činíme na  dlaždičkové podlaze a každou nohu máme v jedné  kovové míse. Ani tvrzení, že když do žlábku pod víčko nalijeme vodu tak zelí nebude smrdět , se nezakládá na pravdě.

 

S lítostí kvituji, že nařízení kapitána, že zelí  bude každý povinně užívat ráno na lačno, jinak neostane snídani, posádka celou plavbu důsledně bojkotovala.

 

 

Těsně před odjezdem jsem ještě navštívila obchod Canys s pracovními pomůckami a  - mimo holinek, gumových rukavic a nepromokavých oblečků – zakoupila i 8 luxusních svítivě oranžových čepiček, které se staly  stejnokrojem výpravy.

 

Při průchodu místní vietnamskou tržnicí jsem ještě zahlédla  tematický popelníček ve tvaru plicních laloků.

 

Až doma jsem si všimla, že na spodní straně popelníčku je šachta na vložení baterie.  Po položení cigárka do žlábku se popelníček rozchrchlal tembrem od toho kapitánova k nerozeznání.

 

Hojně používaný popelníček na lodi  časem natolik zdomácněl , že upustil od trapného čekání na odložení cigárka a začal se vehementně účastnit diskuze zcela podle vlastního uvážení. Tím se stal oblíbeným 9. členem posádky zejména u škodolibějších účastníků výpravy.

 

Do mariny v Biogradu jsme dorazili asi v 6 večer. Lilo, bylo hnusně a marina vypadala jako po vymření.  Na parkovišti se nudilo jediné auto –  to Jiříkovo – a mezi stovkami temných lodi svítil jen náš katamarán. „Tak přátelé, buď na to ještě nikdo nepřišel a jsme tudíž průkopníky a nebo něco nevíme.“

 

 

 

 

Nicméně jsme seznali, že kostky už jsou stejně vrženy a následovali své kamarády na loď Lagoon 400 La Boheme. A nutno podotknout, že ať už to dopadne jakkoli, na takovéhle zařízení se při našich středostavových příjmech  v sezoně určitě nedostaneme.

 

 

Během večeře i později na lodi měla posádka mnoho zvídavých a podnětných návrhů a dotazů, což kapitán glosoval nejdříve s vděčným dojetím („jsem rád, že jsme se tu sešli ve skupině samých nesmírně ohleduplných lidi“),

 

po serii dalších dotazů pak již prosaičtějším sdělením „Tak koukám, že pro tuhle posádku mám krátký ráhno“.

 

 

Zbytek noci proběhl klidně, kromě desetiminutového popůlnočního chrochtání  lodních vodních pump, provázejícího kapitánovu pozdě noční hygienu, což Jiřík neopomněl ráno příslušně komentovat.  Během noci lilo a bouřilo až nehezky, Petrovi navíc celou noc kapalo netěsnící luknou na hlavu. S  hrůzou jsme očekávali ,  čím náš přivítá ráno.

 

 

 

 

27.12. ráno azuro, teplota na mikinu.

 

Po ranním hodokvasu  za všestranné podpory celé posádky začal kapitán velet směrem k odplutí. Jeho příkazy plnila posádka bez odmlouvání až na kverulanta Martina, který po provedení kapitánova rozkazu „Lávku sundat, odrážíme“ nesměle namítl: “Kamarádi, nechci vám do toho kecat, ale neměli bychom nejdříve odpojit elektrický kabel?“ Na to kapitán zareagoval s přehledem admirála Nelsona: „Vím o tom,  lávku zpět, kabel odpojit !“

 

Kapitána máme demokrata, který svou posádku nepodceňuje. Považuje proto  jakékoli její instruování za degradující  a kreativitu zúčastněných zbytečně omezující.  Každý z posádky tedy využil volnosti a ujal se činnosti, kterou si myslel, že by si kapitán asi tak přál.

 

Ačkoli se to zkušenějším členům posádky Martinovi  a Jiříkovi zdálo nepochopitelné, dokonce se ani při snaze vytáhnout  plachty nikdo ani neoběsil ani neutopil.  Díky oněm zkušenějším, ke kterým se později se zjevným odporem připojil i kapitán, se někteří z nás nakonec dozvěděli leccos o funkci těch špagátů a hejbel, co nám překáží na palubě.

 

 

 

Neptun nám poslal sluníčko, nikoli však vítr, proto jsme do další maríny na ostrově Zlarin dorazili na motor.  Po obědě se Jiří  ocitl v nenáladě. Po náročném úkonu mytí nádobí  se obšírně rozlítostnil, že na něj ostatní mluví a tím jej obtěžují.

 

Svým projevem mě vytrhl z libého snění na gauči v salonu a motivoval ke konstatování, že jediný, kdo tu dělá kravál je stěžovatel. Můj postoj ho přiměl k dotčenému opuštění salonu  a následnému trucování v kajutě, nicméně označení „stěžovatel“ se pro jeho osobu pro zbytek plavby úspěšně vžilo.

 

 

 

Večer se po odchodu mužů do postelí rozběhla v salonu bouřlivá dámská drbárna, což stěžovatel – věren svému označení – posléze veřejně  tepal a dožadoval se nočního klidu nařízením kapitána. Kapitán nezklamal a přidělil mu rajony.

 

 

V noci na 28.12. se zase čerti ženili a ráno fučelo, možná až moc – cca 30 uzlů. Pánové ožili a jali se vládnout plavidlem. Brzy vyšlo najevo, že společně to teda FAKT nepůjde. Rozpoutal se tichý lítý boj o oplachtění  mezi „soudnými“ a „ magorem nezodpovědným“, ( z druhé strany viděno „přizdisráči“ a „rozumným“), který ženy pozorovaly s pobavením.  Nakonec pánové došli k dohodě, že kdo má službu, ten velí a kapitán vetuje.

 

 

Jiřík se dočkal služby až jako třetí, což nelibě nesl, protože pánové před ním vytahli pouze genu. Jakmile se chopil moci, vytáhl na stěžeň vše co našel  včetně vlastního spodního prádla a užíval si slasti. K jeho malé radosti mu další hlídka vše zkrámovala a jeli jsme na motor.

 

 

 

 

Na noc jsme dorazili do liduprázdného Trogiru a zakotvili – opět gratis – na opuštěné městské marině u historického centra. Prohlédli jsme si krásné středověké též zcela opuštěné, přesto však vánočně vyzdobené,  městské centrum, zašli do ospalé hospůdky na kafe a čokoládu a dorazili na loď.

 

 

 

 

Na lodi jako vždy vypukla intelektuální debata. Hlavní slovo měl opět kapitán a zahájil přednášku o chování se v bouři:

„Bouře není třeba se bát. Blesk udeří vždy do nejvyšší věci – stožáru nebo stěžně.“  Po dotazu, zda máme stožár nebo stěžeň se nám od Jiříka dostalo tendenčního vysvětlení:

 

„Rozhodujícím kriteriem pro rozlišení, zda je na lodi stěžeň či stožár je, zda se plachty vytahují při větru a nebo při slavnostních příležitostech.  Na naší lodi je stožár, na naší lodi  se plachty vyvěšují pouze při slavnostních příležitostech.

 

S ohledem na stěžovatelem požadovaný noční klid vyhlásil poté kapitán ženám školení o námořní topografii a pravidlech. Vytáhl brožurku „ Vůdce malého plavidla“ a se slovy „taky si to nepamatuju“ se jal předčítat vybrané statě.

 

Oslněn tím, jak účastnice kurzu hltaly a hlasitými ovacemi odměňovaly každou jeho informaci, přešel plynule na školení o motorech. Vzhledem k roční době seznal, že motorům hrozí riziko zámrzu.

 

Kapitán, mohutně podporován ženami, okamžitě  vydal nařízení o nočních hlídkách, které jsou povinny po celou noc každou celou hodinu protočit oba motory po dobu 5-ti minut.

 

Kapitán zároveň připomněl a zdůraznil, že je třeba o startu motorů vždy 3 minuty před jeho realizací informovat stěžovatele. Toto se děje na základě výslovné osobní žádosti jmenovaného, který vyjádřil přání nebýt buzen nenadálým startem lodního motoru, který je umístěn přímo pod jeho polštářem.

 

 

29.12. ráno nejprve zásobovací četa vyrazila do města na nákup. S vidinou rybího trhu vstával kapitán zcela mimořádně jako první.  Bez snídaně a bez zelí jsme už v 8 ráno vyrazili směr Šibenik s cílem  dojet do městečka  Skradin  na jezeře při ústí řeky Krka. Počasí bylo opět za odměnu a foukalo zezadu nějakých 15 – 20 uzlů. Abychom si více užili, bylo dohodnuto, že se budou hlídky střídat po hodině.

 

 

 

První hlídka (Martin a Eliška) vytahla JEN genu. Stejného názoru byla i druhá hlídka (Honza s Kýťou), což Jiřík nemohl pochopit, nervozně pokuřoval, tiše kveruloval a hypnotizoval hodiny k rychlejšímu chodu.

 

Když se konečně dočkal a zmocnil se vlády, opět vytáhl na stěžeň vše včetně trenýrek a blaženě usedl za kormidlo. Ten pacholek Neptun ale  asi nemá Jířu rád. Během 15-ti minut, kdy se Jiřík snažil pochytat do plachet jakýkoli vánek, přestalo foukat úplně a Jířa musel vydat příkaz „plachty dolů, jedem na motor“.

 

 

Zbytek dne s ním nebyla řeč.  Jediná jeho veselejší chvilka nastala v kanálu St. Ante při podjíždění dvou mostů, kdy vyhlásil soutěž kormidelníků, kdo nacpe loď pod nejnižší profil mostu. Kapitán soutěž zbaběle zakázal.

 

 

 

 

Odpoledne jsme dorazili do městečka Skradin na dosud jedinou placenou marinu, kde nás stáhli o 50 EUR. Odměnou nám ale bylo vytopené WC a sprcha s neomezeným přídělem horké vody.

 

 

 

 

Večer jsem se vydali na prohlídku města a to i na pevnost městu vévodící. Honzík  vzdal o něco dříve  a ztrátu vykompenzoval zvýšenou konzumací v místní restauraci.

 

 

 

Noc proběhla pro většinu posádky v klidu, někteří se dokonce zapotili, jen já zase klepala kosu. Petr se zapotil až ráno, kdy asi hodinu hledal průduch topení, vedoucí do naší kajuty.

 

PROČ  mě nepřekvapuje, že topení chybí ausgerechnet u Jandů. K mnou iniciované směně lože nikdo nesvolil, nezbylo mi tedy nic než nést dál svůj kříž.

 

Raději zbytečně nepřemítám nad tím, zda mohu přisuzovat ohleduplnosti nebo škodolibosti svých bližních,  že se na mě  po zjištění této situace sesypala spousta nabídek na zapůjčení  deky s ujištěním, že ONI ji tedy URČITĚ potřebovat nebudou.

 

 

 

 

 

30.12. jsme se opět probudili do úžasného jitra. Asi v 9 ráno jsme se vzhledem k počtu invalidů rozhodli vyrazit na pěší výlet na cca 5 km vzdálené vodopády na řece Krka taxíkem.

 

Vodopády Krky jsou úžasné místo se spoustou vody, valící se kaskádami  přes kameny a mezi stromy. Na pár kilometrech scenérií víc než na Plitvičkách. Martin, unesen geniem loci, strhl ze sebe oděv a vrhl se do ledové vody zrovna v okamžiku, kdy kolem procházela jediná výprava turistů, kterou jsme za celý  týden potkali. Němečtí důchodci  v kožichách nevěřili svým očím. 

 

 

Večer jsme dorazili do Primoštenu. Při kávě jsme zahájili diskuzi o průběhu další cesty, především strávení silvestrovské noci. Kapitán při diskuzi lehce poklimbával, nicméně stačil být kategoricky  proti všem předloženým návrhům.

 

V důsledku  tohoto nevstřícného a nekonstruktivního přístupu kapitána byla posádka nucena začít uvažovat o vzpouře.

 

Kapitán stále poklimbával. Vzhledem k tomu, že posádka sestává ze samých nesmírně ohleduplných lidí, byla kapitánovi nabídnuta možnost ujmout se vedení vzpoury. To ho probralo, nabídku vysoce ocenil a bez váhání přijal. Plout pod vedením takového kapitána je zkrátka radost.

 

 

Na Silvestra nás (již poněkud fádně)  opět uvítalo ráno jako obrázek. Už v nás klíčí podezření, že na nás příroda (Bůh, Alláh, Šiva,Rama či kdo to ještě může být) chystá příští rok něco strašnýho  a aby ulevil svému svědomí,  snaží se, abychom aspoň měli nač vzpomínat.

 

Do zátoky ostrova Lavsa , kde jsme se rozhodli strávit Silvestra, jsme dorazili brzy – již kolem druhé. Sluníčko peklo až tak, že se teplota na kryté části „verandy“ vyhoupla ke 28-mi stupňům. Tím poinspirovalo  většinu posádky ke skoku do azurových vod a to i přes fakt, že voda měla bratru 15 stupňů.

 

 

 

 

 

 

Když nás opustila euforie ze Silvestrovské koupačky, přišlo ke slovu negativum naší polohy a začli jsme se nudit,  když tu Petrovi přišla SMS.  Asi někdo  přeje příjemné prožití Silvestra a vše nejlepší do nového roku.

 

Ano, přál nám alarm našeho baráku lakonickým sdělením, že se k nám někdo vloupal  a  že v patře hoří.

 

Po  první  SMS následovala druhá, třetí…. Tatík znervózněl a začal volat domů.  Makula měla stále obsazeno, a barák volal, volal, volal….. Kdosi z našich milých kamarádů, kteří tatíkův marný boj a měnící se barvy sledovali s netajeným zájmem,   to komentoval slovy „Vidím, že vyjma požárního poplachu nemáte o dětech jiných  zpráv.“

 

 

 

Silvestrovské půlnoci jsme se udoláni předchozími vzrůši a jídlem dočkali zcela nekolektivně – někdo hrou v karty, někdo čtením, já s Eliškou cizelováním tohoto elaborátu…... Jiřík to zaspal zcela.

 

Po vzájemných půlnočních upřímných, přátelských a  romantických přáních, které náš taťka korunoval větou „ Já ti, miláčku, přeju, abys mě v tom novym roce moc nesrala“ jsme se odebrali ke spánku.

 

Na Nový rok jsme se vzbudili  opět do super počasí, posnídali a vyrazili na poslední přeplavbu do mariny v Biogradu. Po cestě jsme se zastavili v přírodním parku Telaščica na ostrově Dugi Otok, kde se nachází solné jezero Mir. V sezoně je ostrov zjevně obydlený (a jako v Chorvatsku vše i zpoplatněný), mimo sezonu však zcela pustý, vyjma početného stáda volně se pohybujících oslů.

 

 

 

Přistáli jsme u kratičkého betonového mola, což kapitánovi  poskytlo několik příležitostí ke zvýšení si hladiny adrenalinu při přistávacím manévru. Uvítat nás přišlo zjevně veškeré místní domorodé obyvatelstvo – mimo stáda oslů ještě asi  6 koček, jejichž náčelnice  Petra jako  odpověď na jeho  uvítací rituál poškrábala, aby bylo jasno, kdo je na ostrově pánem.

 

 

Solné jezero uvnitř ostrůvku a krajina kolem tvoří malebný obrázek se spoustou vegetace.Po cestě jsme s Kýťou objevili kámen s dírou ve tvaru kotvy dávných  mořeplavců. Neváhaly jsme a vzaly jí kapitánovi jako dárek servilních plavčíků. Nevěřili byste, jak se takovej krám pronese.

 

 

 Začali jsme pobalovat s tím, že výpravu ukončíme večeří v nějaké místní hospodě. Před odchodem ještě propukla lehká třenice, zda topení zapnout a loď opustit, či zda si z bezpečnostních důvodů zatopit až po příchodu. Zvítězil frivolnější přístup – topení jsme pustili a měli se k odchodu.

 

Naštěstí si kdosi cosi zapomněl v kajutě a za chvíli jsme byli účastníky dalšího požárního poplachu. Katamaran se naplnil smradem výfukových plynů a nám nezbylo než opět konstatovat, že ti Frantové uměj pořádně fakt jen ty sejry.

 

Výfuk z topení  totiž vyvedli  bez jakéhokoli dalšího zajištění zrovna ve výšce, kde se věší fendry. Takže při parkování natěsno zafunguje fendr jako vzduchotěsná zátka a veškeré výfukové plyny jdou přímo do kajut.  Když jsme na to přišli, fendr už začínal doutnat. Někdy ten Martinův opatrnický přístup není k zahození.

  

 

2.1.2013 ráno jsme už jen dobalili a vyrazili. Jablonecký Superb,  Eli a Martin  hned ráno, Jiříkova Oktávka se zbytkem osazenstva po předání lodi. A aby byla podtržena výjimečnost uplynulého týdne, odjížděli jsme vstříc zamračené a šedivé obloze. Do svých domovů jsme dorazili kolem 10. Večer.

 

A co říct na závěr?  Bylo to super - opět se potvrdilo, že bohové mají pochopení a fandí šíleným nápadům!

 

 

 

A zde je ke stažení prezentace z plavby ve formátu wmv (44 MB).