Rok 2012 kvačí ke svému úplnému

Silvestr 2012 na moři dle Harpie a Furie.

Rok 2012 kvačí ke svému úplnému závěru a my – zcela netradičně – kvačíme loďmo do další maríny. Ano, je tomu tak. A jak k tomu došlo? I vyrazili 3 králové (Jirka Nahodil, Honza Česák a Martin Ježek) do hospody a zplodili nápad. Proč trávit další z řady Silvestrů jako většina ostatních krajanů na horách, když se nabízí i jiné kratochvíle. Nevím kolik úžasných idejí a po kolika pivech bylo na stole, ale vyhrálo to Chorvatsko na katamaránu. Idea to byla natolik převratná, že oslovila i našeho tatíka Petra, takže jsem se stali součástí průkopnické výpravy i my dva. Po oslovení řady kamarádů, z nichž část pouze udiveně kroutila hlavou, část se jala hledat číslo na Bohnice, část byla šťastná, že už má jiný program a část uronila slzu nad objektivními příčinami, zbraňujícími jejich účasti, vykrystalizovala osádka ve složení: kapitán Česíno po operaci stehenního svalu, Ježura s nabouraným ramenem, Eliška s pochroumaným meniskem a relativně zdravé kusy Jiří a Majda Nahodilovi, Kýťa, Petr a já.

Krátce poté, co došlo k rozhodnutí o konání výpravy a následně o naší účasti na ní, jsem od duchovních otců akce dostala dáreček k svátku „3 v jednom“: zelák, úkol a funkci. Byvše jmenována zdravotníkem výpravy, zodpovědným za fyzický stav posádky včetně prevence nebezpečných kurdějí, obdržela jsem zelák, návod a od kapitána úkol za tím účelem naložit zelí. Hozenou rukavici nelze nezvednout, takže nakonec zelák s námi odjel naplněný chutným zelíčkem. Nebudu unavovat čtenáře detaily, pouze zmíním několik dílčích poznatků z výrobního procesu: Názor, že malé množství zelí je lépe šlapat každou nohou v jiné nádobě je blbost, obzvláště nebezpečná, když tak činíme na dlaždičkové podlaze a každou nohu máme v jedné kovové míse. Ani tvrzení, že když do žlábku pod víčko nalijeme vodu tak zelí nebude smrdět , se nezakládá na pravdě.

S lítostí kvituji, že nařízení kapitána, že zelí bude každý povinně užívat ráno na lačno, jinak neostane snídani, posádka celou plavbu důsledně bojkotovala.

Těsně před odjezdem jsem ještě navštívila obchod Canys s pracovními pomůckami a - mimo holinek, gumových rukavic a nepromokavých oblečků – zakoupila i 8 luxusních svítivě oranžových čepiček, které se staly stejnokrojem výpravy.

Při průchodu místní vietnamskou tržnicí jsem ještě zahlédla tematický popelníček ve tvaru plicních laloků. I vzpomněla jsem si na kapitána – zarytého kuřáka a zakoupila tento jako osobní dar. Až doma jsem si všimla, že na spodní straně popelníčku je šachta na vložení baterie. Po jejím vložení jsem zjistila, že mimo výmluvnou vizuální stránku se předmět honosí i stejně pozoruhodnou stránkou audiální. Po položení cigárka do žlábku se popelníček rozchrchlal tembrem od toho kapitánova k nerozeznání. Hojně používaný popelníček na lodi časem natolik zdomácněl , že upustil od trapného čekání na odložení cigárka a začal se vehementně účastnit diskuze zcela podle vlastního uvážení. Činil tak zejména v napínavějších chvílích, kdy kapitán či jiný z pánů prováděli některý ze složitějších úkonů, jako je parkování u mola či manipulace s plachtami, kdy si plavčíci netroufali rušit hovorem. Tím se stal oblíbeným 9. členem posádky zejména u škodolibějších účastníků výpravy.

Ale zpět k toku událostí.:

Na výpravu jsme odjížděli ve 2 dávkách. Osádka Jiříkovy Oktávky (Jířa, Majda, Eliška a Česy) vyrazila z Prahy už 25.12., spali ve Slovinsku a cesta proběhla hladce. I cesta druhého vozu – našeho Superba, který vyrazil až 26.12. proběhla bez problémů včetně nabrání Kýti a Ježury v Praze (opomenu-li vstáváni ve 3 ráno u babičky ve Studenci).

Dorazili jsme do mariny v Biogradu asi v 6 večer. Lilo, bylo hnusně a marina vypadala jako po vymření. Vyjma cárů papíru, proháněných větrem po liduprázdném nábřeží nikde žádný pohyb. Na parkovišti se nudilo jediné auto – to Jiříkovo – a mezi stovkami temných lodi svítil jen náš katamarán.

Hleděli jsme na tento neutěšený obrázek poněkud rozpačitě, až kdosi pronesl památnou větu: „Tak přátelé, buď na to ještě nikdo nepřišel a jsme tudíž průkopníky, nebo něco nevíme.“ Nicméně jsme seznali, že kostky už jsou stejně vrženy a následovali své kamarády na loď. A nutno podotknout, že ať už to dopadne jakkoli, na takovéhle zařízení se při našich středostavových příjmech v sezoně určitě nedostaneme. Teprve po spatření liduprázdné mariny jsem pochopila, jak je možné, že ho máme za takovouhle cenu. Naše plavidlo Lagoon 400 La Boheme je luxusní záležitost se 4-mi kajutami a 4-mi sociálkami, salonem jak hrom a vlastním vytápěním, i když o účelném využití prostoru nemůže být řeči. Ergonometrie a rozume, braň se! Jak podotkl jeden z členů výpravy, Frantíci holt dobře uměj jen víno a sejry .

Po vybáglování příslušenství jsme se odebrali do města duchů hledat otevřenou hospodu. Honzík s Martinem se ujali vedení a se smyslem a neomylností ostřílených restauračních harcovníků zamířili k nejbližší a asi jediné otevřené. Servírka byla evidentně zaskočena tím návalem, nicméně ve finále byly uspokojeny všechny naše nutriční potřeby a večer uběhl v dychtivém očekáváni nepredikovatelných zážitků nadcházejících dnů.

Během večeře i později na lodi měla posádka mnoho zvídavých a podnětných návrhů a dotazů, což kapitán glosoval nejdříve s vděčným dojetím („jsem rád, že jsme se tu sešli ve skupině samých nesmírně ohleduplných lidi“), po serii dalších dotazů pak již prosaičtějším sdělením „Tak koukám, že pro tuhle posádku mám krátký ráhno“.

Zbytek noci proběhl klidně, kromě desetiminutového popůlnočního chrochtání lodních vodních pump, provázejícího kapitánovu pozdě noční hygienu, což Jiřík neopomněl ráno příslušně komentovat. Během noci lilo a bouřilo až nehezky, Petrovi navíc celou noc kapalo netěsnící luknou na hlavu. S hrůzou jsme očekávali , čím náš přivítá ráno.

A nad očekávání – 27.12. ráno azuro, teplota na mikinu, prostě Jadran. Po ranním hodokvasu jsme započali s odjezdem. Za všestranné podpory celé posádky začal kapitán velet směrem k odplutí. Jeho příkazy plnila posádka bez odmlouvání a výhrad a to za všech okolností. Zkazil nám to jen kverulant Martin, který po provedení kapitánova rozkazu „Lávku sundat, odrážíme“ nesměle namítl: “Kamarádi, nechci vám do toho kecat, ale neměli bychom nejdříve odpojit elektrický kabel?“ Na to kapitán zareagoval s přehledem admirála Nelsona: „Vím o tom, lávku zpět, kabel odpojit !“ Vše další proběhlo hladce. Katamarán, ač kolos o rozměrech 7 x 12 metrů, měl rozum a poslouchal kapitána na myšlenku, takže jsme marinu opustili ukázkově.

Plavba započala za klidného moře a na motor. Máme kapitána demokrata, který svou posádku, skládající se převážně ze zarytých suchozemců, nepodceňuje. Považuje proto jakékoli její instruování za degradující a kreativitu zúčastněných zbytečně omezující. Každý z posádky tedy využil volnosti a ujal se činnosti, kterou si myslel, že by si kapitán asi tak přál, že by asi tak měl dělat. Ačkoli se to zkušenějším členům posádky Martinovi a Jiříkovi zdálo nepochopitelné, dokonce ani při snaze vytáhnout za bezvětří plachty se nikdo ani neoběsil ani neutopil. Díky oněm zkušenějším, ke kterým se později se zjevným odporem připojil i kapitán, se někteří z nás nakonec dozvěděli leccos o funkci těch špagátů a hejbel, co nám překáží na palubě.

Neptun nám poslal sluníčko, nikoli však vítr, proto jsme do další maríny na ostrově Zlarin dorazili na motor. Po obědě se Jiří ocitl v nenáladě. Po náročném úkonu mytí nádobí se obšírně rozlítostnil, že na něj ostatní mluví a tím jej obtěžují. Svým projevem mě vytrhl z libého snění na gauči v salonu a motivoval ke konstatování, že jediný, kdo tu dělá kravál je stěžovatel. Můj postoj ho přiměl k dotčenému opuštění salonu a následnému trucování v kajutě, nicméně označení „stěžovatel“ se pro jeho osobu pro zbytek plavby úspěšně vžilo.

Odpoledne jsme zakotvili bez poplatku na liduprázdné městské marině ve Zlarinu a vyrazili na obchůzku po ostrově. Jedna část posádky stihla do setmění shlédnout městskou zástavbu a druhá přírodní krásy ostrova včetně starého sběrače na dešťovou vodu.

Večer se po odchodu mužů do postelí rozběhla v salonu bouřlivá dámská drbárna, což stěžovatel – věren svému označení – posléze veřejně tepal a dožadoval se nočního klidu nařízením kapitána. Kapitán nezklamal a přidělil mu rajony.

V noci na 28.12. se zase čerti ženili a my nedoufali, že by byl Neptun takovej frajer dvakrát. Má ale v tuto dobu návštěv málo a tudíž si jich zjevně váží a tak jsem se opět probudili do nádherného dne. Navíc fučelo, možná až moc – cca 30 uzlů. (Jak prohlásil někdo z pánů: „ Měsíčník, Slunečník a Větrník chlastaj s Neptunem na dně už od vánoc a dneska řekli Větrníkovi: „Ty vole, jdi se kouknout nahoru na ty šílence, tos eště nežral !“ Tak je tady.“) Pánové ožili a jali se vládnout plavidlem. Brzy vyšlo najevo, že společně to teda FAKT nepůjde. Rozpoutal se tichý lítý boj o oplachtění mezi „soudnými“ a „magory nezodpovědnými (resp. magorem nezodpovědným)“, ( z druhé strany viděno „přizdisráči“ a „rozumným“), který ženy pozorovaly s pobavením. Nakonec pánové došli k dohodě, že kdo má službu, ten velí, kapitán vetuje. Jiřík se dočkal služby až jako třetí, což nelibě nesl, protože pánové před ním vytahli pouze genu. Jakmile se chopil moci, vytáhl na stěžeň vše co našel včetně vlastního spodního prádla a užíval si slasti. K jeho malé radosti mu další hlídka vše zkrámovala a jeli jsme na motor.

Na noc jsme dorazili do liduprázdného Trogiru a zakotvili – opět gratis – na opuštěné městské marině u historického centra. Prohlédli jsme si krásné středověké též zcela opuštěné, přesto však vánočně vyzdobené, městské centrum, zašli do ospalé hospůdky na kafe a čokoládu a dorazili na loď. Tam jako vždy vypukla intelektuální debata na nejrůznější téma. Hlavní slovo měl opět kapitán. Zahájil přednášku o chování se v bouři: „Bouře není třeba se bát. Blesk udeří vždy do nejvyšší věci – stožáru nebo stěžně.“ Po dotazu, zda máme stožár nebo stěžeň se nám od Jiříka dostalo tendenčního vysvětlení: „Rozhodujícím kriteriem pro rozlišení, zda máme stožár nebo stěžeň je, zda plachty vytahujeme pravidelně, nebo pouze při slavnostních příležitostech. MY tedy máme ROZHODNĚ stožár!“

S ohledem na stěžovatelem požadovaný noční klid vyhlásil poté kapitán ženám školení o námořní topografii a pravidlech. Vytáhl brožurku „ Vůdce malého plavidla“ a se slovy „taky si to nepamatuju“ se jal předčítat vybrané statě. Oslněn tím, jak účastnice kurzu hltaly a hlasitými ovacemi odměňovaly každou jeho informaci, přešel plynule na školení o motorech. Vzhledem k roční době seznal, že motorům hrozí riziko zámrzu. Mohutně podporován ženami okamžitě a škodolibě tedy vydal nařízení o motorových hlídkách, které jsou povinny protočit oba motory v cyklickém režimu jedné hodiny a trvání 5-ti minut s platností od 28.12. 22-ti hodin. Kapitán zároveň připomněl a zdůraznil, že je třeba o startu motorů 3 minuty před jeho realizací informovat stěžovatele. Toto se děje na základě výslovné osobní žádosti jmenovaného, který vyjádřil přání nebýt buzen nenadálým startem lodního motoru, který je umístěn přímo pod jeho polštářem.

Večírek byl ukončen Eliščinou a Kýtinou procházkou po Trogiru. Kapitánovo nařízení o motorových hlídkách nebylo posádkou respektováno, což kapitán velkoryse přešel.

29.12. ráno nejprve zásobovací četa vyrazila do města na nákup. S vidinou rybího trhu vstával kapitán zcela mimořádně jako první. Bez snídaně a bez zelí jsme už v 8 ráno vyrazili směr Šibenik s cílem dojet do městečka Skradin na jezeře při ústí řeky Krka.

Počasí bylo opět za odměnu a foukalo zezadu nějakých 15 – 20 uzlů. Abychom si více užili, bylo dohodnuto, že se budou hlídky střídat po hodině. První hlídka (Martin a Eliška) vytahla JEN genu. Stejného názoru byla i druhá hlídka (Honza s Kýťou), což Jiřík nemohl pochopit, nervozně pokuřoval, tiše kveruloval a hypnotizoval hodiny k rychlejšímu chodu. Když se konečně dočkal a zmocnil se vlády, opět vytáhl na stěžeň vše včetně trenýrek a blaženě usedl za kormidlo. Ten pacholek Neptun ale asi nemá Jířu rád. Během 15-ti minut, kdy se Jiřík snažil pochytat do plachet jakýkoli vánek, přestalo foukat úplně a Jířa musel vydat příkaz „plachty dolů, jedem na motor“. Zbytek dne s ním nebyla řeč. Jediná jeho veselejší chvilka nastala v kanálu St. Ante při podjíždění dvou mostů, kdy vyhlásil soutěž kormidelníků, kdo nacpe loď pod nejnižší profil mostu, Kapitán soutěž zbaběle zakázal.

Odpoledne jsme dorazili do městečka Skradin na dosud jedinou placenou marinu, kde nás stáhli o 50 EUR. Odměnou nám ale bylo vytopené WC a sprcha s neomezeným přídělem horké vody.

Večer jsem se vydali na prohlídku města a to i na pevnost městu vévodící, kde dva ze tří našich invalidů byli nuceni překonávat své handicapy. Honzík vzdal o něco dříve a ztrátu vykompenzoval zvýšenou konzumací v místní restauraci, kam posléze dorazili i ostatní. Spolu se zde přítomnými asi 6-ti štamgasty se zde tímto sešla řádově polovina stávajícího obyvatelstva vylidněného města.

Po návratu cca v 9 večer opět vypukly nechutné bakchanálie, kdy Honzík a spol. připravili zbytku posádky ráno zakoupené a naložené rybičky. Přežráni jali jsme se v salonu potichu dřímat a číst. Ticho probudilo stěžovatele, který se dopustil sebemrskačského projevu na téma „Co já jsem to za nelidu, že jsem vás, milé dámy, svými stížnostmi zbavil vaší veselosti a zvonivého smíchu.“ Nerozmlouvaly jsme mu to a vychutnávaly si kouzlo vzácného okamžiku.

Noc proběhla pro většinu posádky v klidu, někteří se dokonce zapotili, jen já zase klepala kosu. Petr se zapotil až ráno, kdy asi hodinu hledal průduch topení, vedoucí do naší kajuty. Poté co se k němu připojil i zbytek mužského osazenstva lodi, došli ke konečnému verdiktu, že v naší kajutě (jako jediné na lodi) Frantíci prostě topení neinstalovali. PROČ mě nepřekvapuje, že topení chybí ausgerechnet u Jandů. K mnou iniciované směně lože nikdo nesvolil, nezbylo mi tedy nic než nést dál svůj kříž. Raději zbytečně nepřemítám nad tím, zda mohu přisuzovat ohleduplnosti nebo škodolibosti svých bližních, že se na mě po zjištění této situace sesypala spousta nabídek na zapůjčení deky s ujištěním, že ONI ji tedy URČITĚ potřebovat nebudou.

30.12. jsme se opět probudili do úžasného jitra. Asi v 9 ráno jsme se dočkali zmatené obsluhy mariny a podařilo se nám jí přesvědčit , že když už platíme, chtěli bychom se i dnes vyčůrat a umýt a je tudíž třeba odemknout některá zařízení a – zcela mimo plán – pustit i vodu, která nám na lodi stále záhadně mizí. Paní jsme definitivně konsternovali žádostí o přivolání taxíku, kterým jsme se vzhledem k počtu invalidů rozhodli vyrazit na pěší výlet na cca 5 km vzdálené vodopády na řece Krka. Taxík nakonec dorazil, měl sice o místo míň, ale vtěsnali jsme se včetně všech berlí našich handicapovaných. .

Vodopády Krky jsou úžasné místo se spoustou vody, valící se kaskádami přes kameny a mezi stromy. Na pár kilometrech scenérií víc než na Plitvičkách. Martin, unesen geniem loci, strhl ze sebe oděv a vrhl se do ledové vody zrovna v okamžiku, kdy kolem procházela jediná výprava turistů, kterou jsme za celý týden potkali. Němečtí důchodci v kožichách nevěřili svým očím.

Cestu zpět údolím řeky Krka jsem přežili ve zdraví aniž někdo někam spad. Na loď jsme se – pamětlivi důrazného nařízení kapitána - vrátili ve 13.30. Poté, co hodinu po nás dorazil i kapitán, schystali jsme s k odplutí. Po odražení od mola kapitán prohlásil, že nastal čas výcviku posádky v ovládání plavidla. Tak jsem přistávali k blízkému molu, až se z nás kouřilo. Mooringy a povely lítaly, lana se vlnila, Chorvati se bavili. Ač je to neuvěřitelné, loď ani molo jsme nezrušili. Poté jsme – opět většinou na motor – směřovali k Primoštenu.

Po vyplutí z kanálu Snt. Ante na volné moře vyhlásil kapitán slavnostní příležitost, I vyvěsili jsme při rychlosti větru cca 3 uzle na stožár genu. Když se asi po 5-.ti minutách zjistilo, že nás plachta velmi účinně brzdí, kapitán slavnostní příležitost ukončil a povolil genu stáhnout. Pak se nám setmělo. Na přičinlivý dotaz zasvěcené posádky, zda máme nasadit čelovky, abychom ten Primoštěn nepřejeli kapitán pouze otočil oči v sloup. Protože se však v zásadě novátorským postupům nebrání, přikázal zhasnout všechna světla na lodi a začal hledat halogen. A jelikož Ježour zásadně nečte maily, bylo po chvíli zjištěno, že žádný nemáme a bude tedy třeba se uchýlit k nudnému standardnímu řešení a konzultovat mapu. Primoštěn jsme nakonec našli a přistání proběhlo hladce a to včetně operativního rozmotání zauzlovaných mooringů.

Povečeřeli jsme vepřové krkovičky s tatarkou a vyrazili na obchůzku kolem ostrůvku s cílem najít kavárničku a dát si kafe. Po hodinové procházce, obsahující neplánovanou detailní prohlídku místního hřbitůvku a bloudění ztemnělými uličkami a moly jme objevili hospůdku. Objednali jsme si různá kafíčka. Zejména „velka kava se šlagom“ vyvolala veselí svou nepatrností co do množství kavy i šlagu. Při kávě jsme zahájili diskuzi o průběhu další cesty, především strávení silvestrovské noci. Kapitán při diskuzi lehce poklimbával, nicméně stačil být kategoricky proti všem předloženým návrhům. V důsledku tohoto nevstřícného a nekonstruktivního přístupu kapitána byla posádka nucena začít uvažovat o vzpouře. Kapitán stále poklimbával. Vzhledem k tomu, že posádka sestává ze samých nesmírně ohleduplných lidí, byla kapitánovi nabídnuta možnost ujmout se vedení vzpoury. To ho probralo, nabídku vysoce ocenil a bez váhání přijal. Plout pod vedením takového kapitána je zkrátka radost.

Po návratu na loď došlo ještě před usnutím ke kolektivnímu plánování stravy na poslední dva dny. Byly vytyčeny stěžejní úkoly: Sežrání ač s láskou šlapaného, leč nepříliš populárního protikurdějového zelí a sestavení silvestrového a novoročního menu. Po zjištění, že na poslední dva dny tu máme 5 litrů kysaného zelí, několik konzerv fazolí a pytel čočky jsme začali přemítat o průběhu cesty domů. O finálním pořadí konzumace tohoto koktejlu rozhodl kapitán slovy:“ Nakonec necháme fazole, jsou to fazole light, pozdní sběr, po těch se neprdí.“ I tak se rozběhla sofistikovaná debata, protkaná fyzikálními vzorci a biologickými teoriemi na tema zda je pravděpodobnější, že se cesta zpět bude řídit silničními předpisy, nebo pravidly letového provozu.

Znaveni vědeckými úvahami jsme pak upadli do hlubokého spánku.

Na Silvestra nás (již poněkud fádně) opět uvítalo ráno jako obrázek. Už v nás klíčí podezření, že na nás příroda (Bůh, Alláh, Šiva,Rama či kdo to ještě může být) chystá příští rok něco strašnýho a aby ulevil svému svědomí, snaží se, abychom aspoň měli nač vzpomínat.

Ráno ještě zásobovací četa vyrazila na poslední nákup roku 2012 a vrátila se – mimo jiné - s 2-mi krásnými mořskými úhoři, kteří nám měli posloužit jako poslední letošní večeře.

Zase nefoukalo, tak zas na motor. Aspoň u kormidla moc netáhlo.

Projížděli jsme malebnými průlivy a úžinkami mezi ostrůvky v Národním parku Kornati a okolí. Při pozorování okolní přírody nám došlo, jak by tam bylo krásně, kdyby se kdysi dávno nechopily nadvlády nad územím ovce. Rozdíl vegetace mezi ostrovy, kde se dalo zaslechnout bečení a mezi ostrůvky, pro jejichž pidirozměr se předkům evidentně nevyplatilo tam ovce vysadit, je evidentní.

Do zátoky ostrova Lavsa , kde jsme se rozhodli strávit Silvestra, jsme dorazili brzy – již kolem druhé. Zakotvili jsme na bojce uprostřed romantické pusté zátoky, což – jak už to tak bývá - neslo svá pozitiva i negativa. K pozitivům patřilo, že nás nikdo určitě rušit nebude, k negativům to, že pokud si polezem na nervy, není úniku. ¨

Sluníčko peklo až tak, že se teplota na kryté části „verandy“ vyhoupla ke 28-mi stupňům. Tím poinspirovalo většinu posádky ke skoku do azurových vod a to i přes fakt, že voda měla bratru 15 stupňů. My s taťkou a kapitán jsme si to odpustili – taťka ze zásady, já proto, že kosy si užiju přes noc až dost a kapitán proto, že někdo na lodi mít rozum musí. Nicméně iluzi horkého Jadranu jsme si dopřáli všici.

Když nás opustila euforie ze Silvestrovské koupačky, přišlo ke slovu negativum naší polohy a začli jsme se nudit. Jaké překvapení – nejotevřeněji stěžovatel, který se zviditelnil větou „Je tu nuda – budu muset něco provést, abych dostal trest.“ Než stačil vymyslet něco, co by stálo za realizaci, přišel někdo z pánů, kteří si krátili chvíli drážděním palubních přístrojů a měřáků, se zjištěním, že z ráno doplněných 400 litrových nádrží nám zbylo vody tak na holé přežití. A protože se nikdo na palubě nesprchoval, voda zjevně teče kam nemá. O zábavu bylo tímto postaráno : ženy se s vidinou kruté smrti žízní jaly plnit veškeré dostupné nádoby zbylou vodou, muži pak prolézat veškeré dutiny lodi. Odsouzeníhodným shledali mé sdělení, že mi bylo už druhý den divný, že ty brambory, co jsem tahala z podpalubí byly ňáký mokrý. Na jimi nakladenou otázku, zda byla voda slaná či sladká jsem jim po pravdě sdělila, že jsem jí napila, což vypadalo, že už nechápou vůbec.

Po prolezení veškerých dostupných dutin pánové objevili, že Frantíci umí hadice na nádrže nasadit, nikoli však utáhnout, takže pečlivě doplňovanou vodu máme na dně obou plováků. Tím se vysvětlily i dosud přehlížené poznámky Kýti, že nechápe, proč jí každé ráno po vstupu do jejich sociálky významně zvlhnou ponožky a musí vyčerpávat vodu.

Po utažení hadic se zjistilo, že situace není zas až tak dramatická a do nádob pečlivě načepovaná voda byla na konci plavby bez použití vylita.

S ulehčením jsme usedli ke kávě, když tu Petrovi přišla SMS. Asi někdo přeje příjemné prožití Silvestra a vše nejlepší do nového roku. Ano, přál nám alarm našeho baráku lakonickým sdělením, že se k nám někdo vloupal a že v patře hoří. Po první SMS následovala druhá, třetí…. Tatík znervózněl a začal telefonem shánět naší Makulu, které barák připadl v plen po dobu naší nepřítomnosti. Makula měla obsazeno, a barák volal, volal, volal….. Kdosi z našich milých kamarádů, kteří tatíkův marný boj a měnící se barvy sledovali s netajeným zájmem, to komentoval slovy „Vidím, že vyjma požárního poplachu nemáte o dětech jiných zpráv.“ Nakonec se taťka Makuly dovolal a v baráku dosud bydlíme. Co se tu dělo je ale už jiná pohádka.

Večer vypukla příprava silvestrovského menu - smažení úhořů a posléze výroba palačinek a jejich následná likvidace. Bylo to vynikající jako vždy, takže jsem se jako vždy opět nestydatě přežrali.

Silvestrovské půlnoci jsme se udoláni předchozími vzrůši a jídlem dočkali zcela nekolektivně – někdo hrou v karty, někdo čtením, já s Eliškou cizelováním tohoto elaborátu…... Jiřík to zaspal zcela.

Po vzájemných půlnočních upřímných, přátelských a romantických přáních, které náš taťka korunoval větou „ Já ti, miláčku, přeju, abys mě v tom novym roce moc nesrala“ jsme se odebrali ke spánku.

Na Nový rok jsme se vzbudili opět do super počasí, posnídali a vyrazili na poslední přeplavbu do mariny v Biogradu.

Opět jsme se proplétali mezi mnoha ostrovy a majáky. Minuli jsme i ostrůvek, kde byl natáčen film (nezjištěno který) a snaživá produkce tam vystavěla kamenné kulisy. Daleko méně snaživí Chorvati se rozhodli si ušetřit práci a kulisy nebořit, čímž dali vzniknout dalšímu dramatickému prvku již tak pohledné krajiny. Podali tím další důkaz mé oblíbené teorie, že lenost rozhodně nepatří mezi jednoznačně zavrženíhodné vlastnosti.

Po cestě jsme se zastavili v přírodním parku Telaščica na ostrově Dugi Otok, kde se nachází solné jezero Mir. V sezoně je ostrov zjevně obydlený (a jako v Chorvatsku vše i zpoplatněný), mimo sezonu však zcela pustý, vyjma početného stáda volně se pohybujících oslů.

Přistáli jsme u kratičkého betonového mola, což kapitánovi poskytlo příležitost (několik příležitostí) ke zvýšení si hladiny adrenalinu při přistávacím manévru. Nakonec se dobrá věc bez újmy na čemkoli podařila a my se za povzbudivého hýkání přihlížejících oslíků vylodili. Uvítat nás přišlo zjevně veškeré místní domorodé obyvatelstvo – mimo stáda oslů ještě asi 6 koček, jejichž náčelnice Petra jako odpověď na jeho uvítací rituál poškrábala, aby bylo jasno, kdo je na ostrově pánem.

Solné jezero uvnitř ostrůvku a krajina kolem tvoří malebný obrázek se spoustou vegetace (oslíci jsou zjevně daleko více environment-friendly než jejich kudrnaté příbuzné). Z jedné strany jezera jsou však pouze holé kameny se známkami zaplavení vodou. Usoudili jsme tedy, že tato holina je na návětrné straně ostrova a jezero je plněno při bouřlivém počasí přelitím příboje přes tuto kamennou hráz. Bůh suď, jestli je to pravda.

Po cestě jsme s Kýťou objevili kámen s dírou ve tvaru kotvy dávných mořeplavců. Neváhaly jsme a vzaly jí kapitánovi jako dárek servilních plavčíků. Nevěřili byste, jak se takovej krám pronese.

Po asi 2 hodinové prohlídce ostrova jsme odrazili. Po cestě jsme nezanedbali ani povinnou novoroční čočku - letos ve formě čočkové polívky – a dorazili zbylé úhoře.

Stěžovatel se poté dopustil závěrečné řeči, shrnující jeho pocity z právě dokončované plavby: „Víte, já pořád čekám, až jednou pojedu na plavbu s lidmi, kteří pochopí mou velikost a ne jen s partou pitomců. Bohužel stále narážím na intelektuální prázdno. Nicméně jsem optimistou a stále doufám a proto končím diskuzi“….. a se zvoláním „Banik pyčo“ zmizel náš genius v podpalubí k závěrečnému odpočinku.

Do Biogradu jsme dorazili včas a dotankovali naftu. Kupodivu se v opuštěné marině objevil i příslušný člověk, který však projevil pramálo odhadu, když trval na tom, že se dá 7 metrů široký katamarán zaparkovat do 5 metrů široké mezery. Po několika pokusech mu to doložit praktickou ukázkou to pochopil a následně nám rychlou rošádou plavidel uvolnil naše původní místo.

Začali jsme pobalovat s tím, že výpravu ukončíme večeří v nějaké místní hospodě. Před odchodem ještě propukla lehká třenice, zda topení zapnout a loď opustit, či zda si z bezpečnostních důvodů zatopit až po příchodu. Zvítězil frivolnější přístup – topení jsme pustili a měli se k odchodu. Naštěstí si kdosi cosi zapomněl v kajutě a za chvíli jsme byli účastníky dalšího požárního poplachu. Katamaran se naplnil smradem výfukových plynů a nám nezbylo než opět konstatovat, že ti Frantové uměj pořádně fakt jen ty sejry. Výfuk z topení totiž vyvedli bez jakéhokoli dalšího zajištění zrovna ve výšce, kde se věší fendry. Takže při parkování natěsno zafunguje fendr jako vzduchotěsná zátka a veškeré výfukové plyny jdou přímo do kajut. Když jsme na to přišli, fendr už začínal doutnat. Někdy ten Martinův opatrnický přístup není k zahození.

Vypnuli jsme topení, vyvětrali a vyrazili za večeří. Tušili jsme, že najít 1.ledna v Biogradu otevřenou hospodu, kde nám dají najíst, nebude zas až tak snadné, že však neuspějeme vůbec jsme nemysleli. Obešli jsme značný okruh, vyzpovídali i místní policejní hlídku, avšak jediný podnik, ochotný nás v tuto dobu nasytit, se pyšnil 4-mi hvězdičkami, tak jsme ho s ohledem na naši peněženku vetovala.

Skončili jsme tedy opět na kafi a čokoládě v jednom z místních barů. O to přátelštější byl ale jeho majitel, který nás poctil u příležitosti nového roku rakijí, což neměl dělat. Honánek se rozhodl rundu otočit.. Soudnější část posádky (Eli, Kýťa, Petr a Martin) usoudila, že nechat se vtáhnout nalačno do tohoto kolotoče není rozumné. Bar opustila a odebrala se na loď vyzkoušet, zda zbylé fazole budou opravdu light. My ostatní jsme setrvali a zhodnotili klady a zápory výletu. Z tohoto pohledu shovívavost zkonzumované rakije nebyla zas tak marná. Poté, co prošla další rundička se rozum otřel i o nás a my následovali první část na loď.

Dlužno podotknout, že se naši kamarádi vyznamenali a ze zbylých surovin vykouzlili úžasnou večeři : Fazolky na cibulce s uzeným masem a volským okem jedna báseň!

Po takové žranici jsme spali jako jezulata.

2.1.2013 ráno jsme už jen dobalili a vyrazili. Jablonecký Superb, Eli a Martin hned ráno, Jiříkova Oktávka se zbytkem osazenstva po předání lodi.

A aby byla podtržena výjimečnost uplynulého týdne, odjížděli jsme vstříc zamračené a šedivé obloze. Do svých domovů jsme dorazili kolem 10. Večer.

A co říct na závěr?

Bylo to super - opět se potvrdilo, že bohové mají pochopení a fandí šíleným nápadům!

P.S.

Tento zápis se dočkal zveřejněnÍ pouze díky statečnosti jeho autorek Romany a Elišky, nespravedlivě označovaných jako Harpie a Furie. Záznam ubránily vlastními těly před stěžovatelem a podezíravým kapitánem, kteří projevili zájem o cenzuru textu a vyškrtání nevyhovujících pasáží. Autorky pojaly podezření hraničící s jistotou, že by z jejich pravdivé výpovědi po zásahu ješitů zůstaly jen předložky a spojky.

Takže vězte:

TOTO JE CELÁ PRAVDA – TAKHLE TO BYLO.

A zde je ke stažení prezentace z plavby ve formátu wmv (44 MB).