Ukrajina mimo cesty - Nerovný mač

Rozhlédněte se po ukrajinském venkově a zhluboka vdechněte jeho atmosféru. Čas se na chvíli zastaví – není kam spěchat, vždyť zítra už přece bylo včera. Tříkolový zájezd v nejbližším týdnu sotva potká asfalt, cílem hry jsou v lepším případě „bílé“ gruntovky a nebudu zapírat, že si brousíme zuby i na „hnědé“ tenké lesní cesty motané mezi vrstevnicemi a spádnicemi našich dvouset- a stotisícových map. Že se nakonec zasekáme v bažinách přístupných jen pěším se stády krav a ve skalnatých „koňských“ výjezdech v tuhle chvíli samozřejmě nikdo z nás ani netuší.

Stejně jako si nechceme představit tu chvíli, kdy se celí od bahna a šmíru budeme patlat s výměnou diferenciálu nebo křížového kloubu kardanu. Že přijde víme, jenom na ni teď nikdo nemyslí. Jsme totiž zatím v suchu, bez bláta a naše sajdkáry si jen tak radostně bručí po silnici kousek od polsko-ukrajinské hranice. Náladu možná trochu kalí úplatek, který z nás „uáčka“ na celnici vymámila, ale deštivá slovenská Dukla už je zapomenuta. Kapsy plné hřiven za dobrý kurz, benzín za sedmnáct a v sajdě kagor. A že jedna láhev necinká, ví každý. Kdo by si tedy kazil pohodu. Hurá do hor!

V rodišti Dněstru

Hřebeny Východních Beskyd u polsko-ukrajinských hranic směřují šikmo od severozápadu na jihovýchod. Když máme namířeno na jih, je zřejmé, že nás bez použití silnic neminou určité potíže. Věříce technice a výbavě, zakusujeme se směle do prvních kilometrů bahnitého terénu.
 

To bláto tu snad nikdy nevysychá, jen na podzim asi zmrzne na kámen. Velká kola dněprů a uralu bojují s hlubokými kolejemi o výrazně větším rozchodu místních „gruzavíků“. Brzy jsme od bláta šedožlutí až do pasu a já v duchu uděluji Nobelovku svému spolujezdci, který v předvečer odjezdu přišel s dobrým nápadem: kašlem na frajeřinu a přibalíme gumáky.

 

Večer není snad nic jednoduššího než najít slušný nocleh v lůně zdejší přírody, která budiž mimo jiné chválena také za naprostou absenci žravých komárů. Asi je vzal čert v tom bahně…

Prvních pár dnů se pereme se stoupáním a slepými cestami lesních těžařů končícími zpravidla „do ztracena“ v hrubých pasekách a skóre Ukrajiny na náš úkor stoupá. Denní průměr se pohybuje kolem dvaceti kilometrů, z nichž určitý počet je nahrabán zadními koly v blátě, protože náhony našich tachometrů jsou vedeny z převodovek. Je nás tu dost na to, abychom se také občas zapřáhli do lan a technice přes nejhorší bažiny pomohli vlastní silou. A když to nejde cestou, bereme zavděk korytem potoka – jedinou sjízdnou skulinou v divokém okolí.

Když kempujeme na břehu Dněstru, který je tu mladý a hravý jako štěně a v ničem se nepodobá důstojnému pomalému kmetu směřujícímu k ústí u Oděsy, láká nás voda ke koupeli. Voda má asi deset stupňů, ale několik dní námahy, potu a bláta poroučí všem využít možnosti očisty. Cesta sem vedla řadou brodů a brodíků, které člověk záhy přestane počítat a zdaleka nejdřív ho zajímá šířka a hloubka vody. Naštěstí zatím nikdo nikde „nezabublal“, přestože velké náklaďáky umějí v korytech nastražit pěkně hluboké pasti.

Nahoru, dolů…

S mapou je to pokaždé v bývalém „sojuzu“ velká sranda – absolutní spoleh máte jen na cesty, které jste už osobně projeli. Jako tady, na cestě do Limny. Z jedné strany takřka luxusní kamenitá cesta s nádhernými výhledy po okolí, na kostelíky a vesničky, a na ní nahoře žigulík a nějaká dodávka. A cesta dolů? Deštěm vymletá několikakilometrová strž končící v brodu. Pokaždé si říkám, jak by asi bylo veselé něco takového v případě nutnosti škrábat nahoru…

Ve Vovče už začíná celkem slušná cesta a protože už dva dny nepršelo, začíná to na gruntovce prášit a slunce připaluje. Bahnu v lese je to ale úplně fuk – živeno vodou hlubokých kaluží (bože, to snad ani nemůže být kaluž, když v tom žijí žáby!) a stružek trpělivě čeká a straží pasti.

Máme za sebou několik hřebenů, z nichž nejvýraznější byl Věrchnyj Orovij, a teď míříme k Turce, nosem vstříc Karpatům. V jedné malé vesničce za Turkou nás čeká malá příjemná zastávka u letitých známých. Jako pokaždé je pochopitelně neohlášená – člověk se zjeví, pozdraví se a pobude, aby za chvíli zase zamával na rozloučenou. Lidé na vesnicích jsou tu otevření a milí. Znáte-li se už pár let, míjejte jejich vísku a nezastavte pak, lze to vůbec? Rád tu odpočívám, ale všechno má svá rizika. To zdejší se jmenuje samohonka a když po hodině někdo z nás začíná troubit na ústup, jsme všichni nějak příliš veselí.

Kamarád Ivan jen mávne rukou a prohodí: „…v lese milice není.“ A nám pak cesta pěkně ubíhá, výmoly, kterým jste se ještě před zastávkou úpěnlivě vyhýbali, berete napřímo, úsměv od ucha k uchu. Blížíme se ovšem pomalu k okamžiku, kdy nám koutky výrazně poklesnou. Ta chvíle přijde zítra a všem se asi napořád jako razítko vtiskne do paměti názvem přilehlé vesnice, který snad ani nemůže být příznačnější – Bagnuvatě.

Království za koně

Lije, ale teď už je to jedno. Mokrý do morku kostí vodou z nebe a vlastním potem peru se s hmotností stroje, který mi svým výkonem nedokáže pomoci. Vlastně teď už jenom bojuji o to, aby ten verk zase neujel zpátky dolů, odkud jsme ho pracně vyvlekli: zadní kola se s uzávěrkou diferenciálu jen protáčejí v bahně, na rychloměru rafička osciluje mezi třicítkou a čtyřicítkou, jak je motor vyhnán do otáček, ale nic se nehne – okamžíček vzácné rovnováhy, kdy tak akorát stíhám křičet na ostatní, aby mi pomohli.

Jenže všichni už mají dost. Moje sajda je totiž už poslední, čtvrtá, kterou takhle „neseme“ nahoru. Tisíckrát prokletých 250 metrů prudkého svahu, na něž spotřebujeme asi pět hodin z dnešního mokrého dne. A přitom dnešek začínal tak pěkně. Spali jsme na hřebeni nad vesnicí, kam jsme se navečer předtím vyškrábali neuvěřitelným kamenným úvozem. Jak nám místní potom řekli, nejezdí tudy ani traktory, jen koňské povozy.

Noc v dálce bouřila, ale nám se déšť vyhnul – aby to pak na nás spadlo v nejmíň vhodnou vteřinu. V Bagnuvatém jsme neprojeli na náves, protože cesta byla močálem sjízdným akorát tak pro ty koně. A místní nám radili, že bychom mohli na Zavadku projet od toho hřebene, kde jsme spali. Ovšem jedině v případě, že máme „benzopil“. Ten nemáme. Nevím jak vy, ale já ještě nedospěl do stadia, že bych s sebou na cesty vozil motorovou pilu. Asi se napříště polepším.
 

Ta děcka, která nám budou na druhý den mávat, nás okukovala a nejspíš věděla své. Nic neřekla a starala se o své kravky. A my bychom jim stejně nevěřili, protože jeden vám řekne projedete a soused bude tvrdit, že to projet nemůžete. Takže když nevyšla alternativa s „benzopilem“, vytasil se ten místní šprýmař s oklikou:

„Vyjeďte tudy nahoru. Tam je slušná cesta, po které dojedete k závoře. Tu objeďte anebo zvedněte, nikam neuhýbejte a jeďte rovnou dolů. Dorazíte k potoku, kterým můžete dojet do Zavadky.“

Nic jednoduššího nemůže být. Závora nahoře ohraničuje „zapovidnik“, tedy rezervaci, ale s tím si tady nikdo hlavu nedělá. Takže to zatím ujde. Navíc je sucho a prudký sjížďák lesem přes vymleté strouhy a obnažené kořeny stromů se dá na brzdách celkem dobře ustát. Centrálním motivem mých myšlenek v tu chvíli je ovšem otazník, jak bychom asi tenhle kopec rvali nahoru. Měl jsem si hned nafackovat, abych to nepřivolával.

Potok, na nějž jsme dole narazili, je sjízdný jen několik metrů. Přilehlá louka se ukazuje jako dost slušná bažina, do které Jirkův dněpr kecne na břicho, jen to mlaskne. Ostatní stroje stojí zatím v potoce a dává se do deště. Ale do jakého! Rveme zapadlou sajdu ven kládami a lany, podkládáme kola větvemi. Není to moc platné. Vytrvalý slejvák se nám vysmívá pleskotem kapek na listí a jehličí. Všechny cestičky odtud vedou příkře vzhůru a stopy upozorňují, že tudy „jezdí“ jen dobytek na pastvu. A když se krávy vracejí, pasačky nám jen potvrdí, že tudy se do Zavadky dostat nemůžeme. Výkon všech motorů je k ničemu. Chtělo by to koně. Ten má totiž ukrutný točák od nuly…

Tak stačilo

Vlastně ani nevím, proč se tisknu k tomu kmeni velkého smrku, aby na mě nepršelo, když jsem stejně „durch“. Před pěti hodinami jsme byli na stejném místě. No jasně, že hádáte správně: ten čtvrtkilometr tím lesem jsme ty sajdkáry museli v blátě zase vystrkat nahoru, protože z toho potoka bychom se mohli dostat snad jedině vrtulníkem. Nálada je ale kupodivu povznesená. Prohráli jsme, ovšem se ctí. Teď se pěkně a poslušně vrátíme na bílé gruntovky a budeme se chvíli kochat krajinou. Přinejmenším do chvíle, než potkáme toho polského světoběžníka, který nám poradí další pěkný off-road na poloninu Runu.

Bradziaga s Žukem

Takový přízrak jsem už dlouho neviděl. Strakatě maskovaný terénní Žuk s náhonem na všechna čtyři kola a s vyprošťovacími plechy na střeše zastavil vedle nás. Vrána sedá k vráně a naše zablácené vehikly nemohl přehlédnout. Polák za volantem se jmenuje Jacek a v autě, které je celé postavené na bázi Mercedesu řady G a s Žukem má společnou jen budku, má několik tělesně postižených mladých lidí. Prý takhle každý rok několik měsíců cestují – letos poloniny, vloni třeba Sibiř a Bajkal. Sympatický človíček, tenhle „prošepan“, doporučuji skouknout jeho stránky na www.bradziaga.nora.pl. Jacek má i oko na pěkné fotky a jak vysvětluje, bradziaga je slangový výraz v bajkalské ruštině pro světoběžníka anebo také pro homeless.

Taky přidává tip na jeden pěkný výjezd. Prakticky nedaleko Užhorodu se do výšky 1479 m nad mořem vypíná hora Polonina Runa, místo někdejší sovětské vojenské základny. Když armáda odcházela, vyhodila většinu staveb do povětří a napovídá se toho hodně – jednou je to radar, jindy „atomnoje voruženije“. Každopádně to bylo zakázané území a nahoru vede slušná panelka. Jen ten její sklon musel prý bradziagův Žuk šplhat s redukcí. Výzva je tu – tak jedem!

Mezi nebem a zemí

Z poslední vesnice Lipověc, do které z Turičky vede kamenohlinitá cesta lesem, stoupá nad naše hlavy v mnoha serpentinách vojenská betonová „silnice“ – ve skutečnosti dva pruhy panelů položených na rozchod vojenských zilů a gazů. Mezi nimi je často vodou vymletý příkop o půlmetrové hloubce plný šutráků. Rozchod sajdy na to ovšem stačí tak tak, přesněji spíš nestačí, a je nutné hledat stopu vedle anebo občas padnout sajdovým kolem do hluboké mezery. To se pochopitelně neobejde bez upřímného sakrování spolujezdce.

Stoupání na poloninu by možná místy dovolilo zařadit i dvojku, ale výškové rozdíly jednotlivých sousedících panelů jsou někdy až patnácticentimetrové, takže tam všichni vytrvale drtíme jedničky na patřičných otáčkách, což trvá asi pět kilometrů.

Les zůstal už hluboko pod námi. Dolů v protisměru občas sjíždí šestašedesátka Gaz, naložená sběrači borůvek. Asi dva kilometry pod vrcholem je po levé straně o něco níže ruina bývalé vojenské bázy zarůstající zelení – čert dal, čert vzal, říkám si, a za chvíli šplháme mezi mraky. Teplota klesla pod desítku a pro mlhu je vidět tak na třicet, padesát metrů, podle toho, jak foukne vítr. Kolem se na volno pasou stáda krásných koní a sem tam nějaká kráva, zvědavě si nás prohlížející buličíma očima.

Minuli jsme torzo domku. Štíty stojí, kolem bují bolševníky a uvnitř jsou ještě stěny s kachličkami. Jaká je asi minulost toho domu, říkám si – na sovětskou vojenskou architekturu to nevypadá (i když vojenskému využití patrně neušel), do místních dřevěnek to má také daleko. Jsme v území, které historicky formovaly kultury Maďarska, Československa, Polska i Ukrajiny. Kolik generací tu asi žilo a z čeho?

Na vrcholu se jako přízrak z mlhy vynoří betonové tankové bunkry, ve kterých parta z dolní vesnice dobývá železo na překlady. Chvíli si povídáme a pak se vracíme k rozbořenému domku postavit tábor. Teplota spadla na šestku, bude se pěkně spát. Víme, že je to naše poslední noc na Ukrajině, u ohně padne pár piv a kagorů s tvrdým sýrem. Můžeme být spokojeni: mnoho kilometrů jsme sice nenajezdili, zato jsme prospěli tělu, když jsme toho hodně nachodili a naposilovali vyprošťováním strojů, které zůstaly navzdory četným šrámům pohromadě. I tohle může být relax, a tak se ještě tentýž večer objevují plány na příště. Noční vítr hladí kopule čtyř stanů a píská v jehličí nízké kleče, rozptyluje kouř dohasínajícího ohniště a mizí v hlubokých údolích pod námi.

Hvězdy jako by byly na dosah ruky.

Ráno nás čeká ještě prudký sjezd bahnem a kamením opačné strany hory do Lumšory, při němž nám akrobatické duo Jirka a Majka předvedou elegantní looping půltunového sidecaru. Na to, že nám sběrači borůvek nahoře cestu doporučili se slovy „takaja normalnaja daroha“, jde o příjemnou a celkem extrémní tečku na závěr. Bude na co vzpomínat. Díky za společnost, kamarádi, byli jste skvělí.

Pavel Suchý,
foto P&G, Nahodilovi, Ledínští a autor