Po úspěchu loňské zimní plavby, kdy jsme pluli ze slovinské Isoly přes jaderské moře do italských Benátek a pak zpátky přes chorvatskou Pulu dál na jih až kolem jižního ostrohu Istrie, odkud jsme se vraceli na sever do italského Terstu, rozhodli jsme se zimní plavbu zopakovat. Loni jsme si užili vln i větru, sněhu i deště, a tak jsme se letos rozhodli zamířit o něco jižněji, kde by třeba nemusela být taková zima. Rozhodli jsem se vyplout z chorvatského Biogradu na moru a zamířit buď někam k jihu, nebo opět přes Jadran do Itálie.

Na jihu nás lákala Palagruža, Dubrovník nebo Černá hora, na západě nám pak kynula středověká Ancona.

Díky tomu že kluci medičtí měli letos státnice, a Jirka Novák byl na služební cestě, zůstalo z loňské posádky jen jádro. Kapitán Pepa Dvorský, Lukáš, já a Skipřenka, Michal a Katka. Doplnili nás tedy členové noví, Standa, Jirka s Majdou a Terka. Tím nás bylo pohodlně tak akorát pro Bavárii 50, s rokem výroby 2008, kterou jsme si v Biogradu zamluvili.

I když jsme předpokládali teplejší počasí, nechtěli jsem po loňských zkušenostech nechat nic náhodě. Michal dokonce pořídil suchý a teplý oblek na moře, který sliboval odolat jakémukoliv počasí. Zbytek posádky zabalil podle nejlepšího vědomí a svědomí rukavice, šály, lyžařské bundy, jachtařské obleky a boty do sněhu, čímž jsme se jen tak tak dokázali nasoukat do dvou aut. Jedinou výjimku tvořil jako vždycky Lukáš, který si vzal sandály jako loni a všechny ostatní provokoval báglem velikosti větší dámské kabelky.

Sobota 22.2.
V den příjezdu nás přivítal Biograd deštěm a zimou. Začínalo to hůř než loni a sehnat technika v liduprázdné maríně znamenalo při jeho hledání pěkně zmoknout. Ale nakonec se vše podařilo a tak jsme se mohli odpoledne nalodit na velmi zachovalou Bavárku Prominea a konečně určit cíle plavby. Díky tomu, že loď nebyla pro italské vody pojištěná, Ancona padla. Vzhledem k předpovědi málo větru to nevypadalo ani na Černou horu, a tak bylo rozhodnuto jako cíl vybrat Dubrovník, dosáhnout ho rychlou plavbou a pak se vracet na sever již tempem více pohodovým. Připomínám, že z Biogradu do Dubrovníku je vzdušnou čarou 150 námořních mil, což tedy úplně za rohem taky není.

 

Biograd nás přivítal deštěm

 

Večer se umoudřilo počasí a předpověď na druhý den slibovala severní vítr kolem 12 uzlů. Doba vyplutí tedy byla stanovena na neděli sedmou ráno a s tím se zalezlo na kutě.

Neděle 23.2.
Ráno skutečně foukal slibovaný vítr a tak jsme vypluli podle plánu. Při vyjíždění ze stání se udála příhoda, která budiž varováním každému, kdo příliš spoléhá na příďový propeler. Vítr foukal podél mola zleva a my jsme potřebovali vyplout ze stání doleva, tedy stočit se do uličky přídí proti větru. Původní plán byl normálně vyplout a příď Bavárky, která je navíc vážně pěkně dlouhá, stočít proti větru nejen kormidlem, ale i s pomocí příďového propeleru. Odvázali jsme loď, Pepa zařadil a poté, co Prominea povystrčila příď do uličky, zabral současně kormidlem a příďákem. A víte co? Loď se doleva ani nehnula. Naopak, vítr ji přetáčel navzdory ječícímu příďovému propeleru doprava. Nejdříve jsme si myslel, že snad upadla na přídi vrtule, ale tam bylo vše v pořádku. Volný bok lodě má prostě tak velkou plochu, že i za relativně normálního větru nemáte šanci s přídí proti větru hnout.

Pepa bleskově přešel na plán B, kdy loď  vytočil po větru doprava a uličkou proplul na zpátečku. A byli jsme na cestě. Jakmile jsme projeli vjezdem mariny, šla nahoru gena, zhasli jsme motor a namířili kursem na jih, na Vrgadu a dál na Vis, který jsme tušili za obzorem.

Vítr záhy zesílil na asi dvacet uzlů. Ustavili jsme genu na vítr pomocí spinakrového pně a Prominea rozprostřela plachty na motýla. Pluli jsme opravdu rychle, rychlost neklesala pod sedm uzlů, spíše jsme pluli sedm a půl až osm. Vlny byly zatím zanedbatelné a tak se na palubě rozhostila pohoda.

 

Na lodi zavládla pohoda. Jen vlny se začaly malinko zdvíhat.
U kormidla Majda s Katkou, před nimi Lucka a v popředí kapitán Pepa.

 

Kolem desáté dopoledne jsme míjeli ostrov Žirje a na obzoru se objevil Vis. Viditelnost byla nádherná a lodička plula opravdu s větrem o závod. Když jsme za Žirje opustili kryté vody a začaly se zvedat vlny, navlékli jsme se radši do harnessů. Ale nebylo to nic kritického. Občas přišlo pár větších vln; podle tzv. Scheirichova teorému měly kolem dvou metrů, ale nic hrozného. V podpalubí tak aspoň mohlo dojít k testování brýlí proti mořské nemoci, kdy část posádky sledovala video a mně se povedlo je přemluvit, aby střídavě používali brýle a pak se podělili o své pocity (o výsledků testování bude samostatný článek).

Ve dvě odpoledne jsme byli na dosah ostrova Vis a i když jsme zvažovali se na něm zastavit, zvítězilo nakonec rozhodnutí plout dál, dokud nás Mistral tak krásně žene před sebou.

S příchodem noci ale začal vítr slábnout a kolem půlnoci skoro utichl. Vyšlo to akorát na ostrov Korčula, kde jsme ve východním prstu zátoky Tri luke našli molo k vyvázání. První den byl z námi, log ukázal 85 námořních mil.

 

Korčula. Sami Korčulané tvrdí, že zakladatelem města Korčula byl Antenor, který uprchl z hořící Tróji – což by znamenalo, že město je stejně staré jaké Řím. Možné to je, vědecké poznatky totiž dokládají osídlení již v dobách neolitických.

V dobách pozdějších zde byla s největší pravděpodobností řecká kolonie a později, jak jinak, byla Korčula součástí římské dalmátské provincie a to až do roku cca 650 n.l., kdy se svět hnul. Římská říše zanikla a na korčulský ostrov dorazili Slované, prchající před Avary. Slované obsadili nejen Korčulu, ale i úrodnou deltu řeky Neretva a začali holdovat pirátství. Zejména ti z Neretvy se stali pro jaderské moře pojmem.

Ostrov Korčula si držel značně překvapivou samostatnost. I v době, kdy okolo kde co patřilo Benátské republice, existoval jako samostatná enkláva, alespoň co se týče vnitřního uspořádání. Berme to ale s rezervou – nějaký čas jej držela také Byzanc, pak srbská knížata, občas se jej pokusil někdo vyplenit a obsadit… ale i tak byla Korčula na začátku třináctého století tehdejším právním výnosem ustanovena jako nezávislá autonomní oblast.

Normálním lidem to asi bylo stejně jedno, žilo jich v té době na Korčule asi 2.500. S dobou se měnili vlády podle výsledků politického vlivu místní aristokracie. Vláda Uhrů střídala vládu Janovanů, tam a zpátky, až roku 1255 dobyl Korčulu benátský válečník Marsilio Zorzi a Korčula připadla Benátkám. A pak se to střídalo jak na houpačce. Dubrovnická republika, Srbská říše, Uherské království, ti všichni se na Korčule promenovali jak svatí na orloji, až se nakonec sama Korčula prohlásila součástí benátské republiky na věčné časy. Ale nevydrželo jim to.

V bitvě o Lepanto proti Turkům (1571) se Korčulanští drželi tak skvěle, že si o od tehdejšího papeže vysloužili označení fidelissima – nejvěrnější, a Korčula se stala, jako třeba nedaleký Hvar, zbrojnicí benátského loďstva.

 

Marco Polo, slavný korčulanský rodák.

 

O Korčule se říká, že se zde narodil roku 1254 Marco Polo, světoznámý cestovatel a autor knihy Milion. Korčulansští nejsou jediní, kdo si přisvojil místo narození Marca Pola, nicméně ve městě Korčula najdete Polův dům, který láká návštěvníky malebného ostrova k prohlídce.

Takže až tam budete, Polův dům nevynechte, co když mají korčulanští pravdu?

Pondělí 24.2.
Druhý den se prakticky nehnul ani lísteček. Využili jsme bezvětří k výuce zajíždění k molu a pak vyrazili směrem na Mljet, kde jsme si chtěli prohlédnout tamní Jazera a počkat na vítr, který měl přijít v noci.

O přeplavbě na Mljet vcelku není co napsat, protože se celá konala na motor. Zajímavé ale bylo, že když jsme se v podvečer vyvázali v Polače, nejen že po nás nikdo nechtěl ano kunu, ale ještě jsme dostali láhev Travarice s tím, že jsme letos první plachetnice, co připlula. Vylovili jsme v lodních zásobách dvě piva na výměnu a strávili pár minut v družném hovoru s domorodci na molu.

Pak jsme zčerstva vyrazili přes kopec k Jazerám, které činí toto místo v létě hojně navštěvovaným. Soustava jezer (jsou to vlastně uzavřené zálivy živené mořem) je vážně velmi malebná. Než padla tma, stihli jsem si prohlédnout jen jedno, ale i tak stál výlet zato. Už jen proto, že cestou zpátky jsme objevili válec na válcování asfaltu (po stavbařích, silnice byla v rekonstrukci) a Pepa strávil šťastnou chvilku za jeho volantem ve snaze válec rozjet.

 

Pepa prostě zkouší kapitánovat všechno.

 

Jezera v podvečer, na fotografii Lukáš.

 

A to už byla tma a nezbylo než se nalodit, vyplout a pokusit se zachytit slibovaný vítr.

Vyplouvali jsme kolem jedenácté do naprosté tmy. Podle GPS jsme se propletli vstupním kanálem a po vyplutí na otevřenou vodu jsme nastavili kurs na Dubrovník. Předpovídaný zadoboční vítr skutečně foukal a mohli jsme plout na plné plachty. Obnovili jsme rytmus hlídek, a kdo se zrovna nedržel kormidla, zalezl do pelechu.

Mně a Skipřence vyšla hlídka na poslední dvě hodiny plavby. Střídali jsme Lukáše s Terezou, kterým se od kormidla ani moc nechtělo. Byla tma a světla Dubrovníku už byla jasně vidět. Hlídka před námi potkala asi dvě plavidla, my to štěstí neměli, Jadran je touhle dobou vážně pusté místo. Ke konci vítr utichl a tak jsme k cíli dojížděli na motor. Zajímavé bylo, že dubrovnické hradby nejsou nijak osvícené, takže když se pluje na světla města, skončil by člověk poněkud stranou. Díky GPS ale bylo snadné kurs upravit a starobylé hradby tak mohly ve dvě hodiny v noci před námi vystoupit v celé své mohutnosti. Pluli jsme podél nich a připadali si maličtí. Asi opravdu nebyla legrace město z moře dobývat…

Propluli jsme podél hradeb a zamířili do historického přístavu, kde jsme se nekompromisně vyvázali k molu. Bylo úterý dvě hodiny ráno a cíl plavby byl splněn. Dubrovník nám ležel mírumilovně u nohou. A byl úplně prázdný.

 

Dobytí Dubrovníku mírumilovnou posádkou.
Zleva Jarda, Lukáš, Skipřenka, Pepa, Michal a Jirka. Majda, Terka a Katka spí v podpalubí.

 

Byl to jeden z těch okamžiků, pro který stojí jachting zato. Kdo znáte Dubrovník, tak víte, že je to velmi turisticky živé město. V sezóně se tam prakticky nedá zaparkovat a lidé skoro přepadávají z hradeb. Teď to nebyla pravda. Dubrovník byl liduprázdný. Bylo to neuvěřitelné. Naprosto prázdné město. Ticho bylo rušeno jen občasným zvonem z věže pod kterou jsem s lodí stáli, ohlašujícím čas. Nikde nikdo a okolo nás jen historie. Bylo to skoro mystické. Nebylo vůbec těžké v představách procházet staletími, představovat si zvuky středověkého města, ryk nepřátel pokoušející se město dobýt a také slyšet výbuchy granátů z jugoslávské války. Měl jsem pocit, že historie po nás prakticky sahá.

Courali jsme se prázdným městem, Lukáš doběhl na loď probudit zbytek posádky, a když se vrátil, nesl konvičku, hrnky a svařené víno. Usadili jsme se na hlavní dubrovnické třídě a popíjeli svařák. Byl to silný zážitek a myslím, že vidět takhle Dubrovník už možná nikdy nezažijeme.

 

Naše stání ve starém Dubrovníku.

 

Dubrovník v noci.

 

Dubrovník v noci.

 

Něco o Dubrovníku, památce Unesco. Nazývá se také, a právem, perla Jadranu. Italsky pak Ragusa (což jsem netušil). Ve své době byla Dubrovnická republika (Republic of Ragusa) slavná skoro stejně jako Benátky a jako jediná v oblasti jim mohla konkurovat.

 

Dubrovník (wikipedie)

 

Zatím se bere za bernou minci, že samotný Dubrovník byl založen někdy v 7. století našeho letopočtu sloučením dvou osad ležících na ostrůvku u pobřeží. Úžina mezi ostrůvkem a pevninou pak byla uměle zasypána a vznikl poloostrov tak, jak ho známe dnes. (Mimochodem, ty osady údajně založili uprchlíci z Epidauru, kteří prchali před Slovany. Na stopy epidaurských uprchlíků jsem již narazil na našich řeckých plavbách; je vidět, že stěhování národů byla docela velká akce.) Poslední výzkumy však uvádějí, že město na ostrově je mnohem starší a že existovalo už v řeckých a římských dobách. Ono by asi nebylo divu, nedovedu si představit, že by speciálně Římané nechali tak strategické místo bez povšimnutí. Stačí se podívat na mapu.

Buď jak buď, v prvním tisíciletí po Kristu náležel Dubrovník více méně k Byzantské říši, zejména po pádu Ostrogótského království. Jak však během křížových výprav rostl vliv Benátek, přešel Dubrovník nakonec pod jejich správu. Během obvyklého měření sil v oblasti se díky Zadarskému míru (1358) dostal poněkud překvapivě pod správu (jako vazal, tedy relativně nezávislé město) Uherského království a současně získal statut svobodného města. Ale to už za rohem čekali Turci a ovládnutím Jadranu si do pozice vazala zavázali i Dubrovník. Dubrovnická republika nebyla Turky přímo anektována, ale svůj svobodný status si zachovala, a byla tak de facto v rámci Otomanské říše schopná obchodně konkurovat Benátkám, jejichž vliv v oblasti stejně již slábl.

 

Dubrovník od horní stanice lanovky. Odtud srbská vojska ostřelovala město.

 

Vrcholu dosáhl Dubrovník v 15. a 16. století, kdy ve spojenectví s Anconou na italské pevnině dokázal být Benátkám zdatným protihráčem, zejména svou pověstnou obchodní cestou Dubrovník-Ancona-Florencie-Flandry. V té době vládly v Dubrovníku aristokratické rody s určitou formou kontroly mezi sebou (senát), aby se zamezilo zneužití moci jedním rodem. Jinak byla struktura obyvatel přísně hierarchická (od aristokracie až po plebs) a jednotlivé vrstvy se mezi sebou například nemohly ženit/vdávat. Inu taková byla doba. Zároveň však byla republika značně pokroková, svobodomyslná a v možnostech doby i humánní – třeba lékárny ze 14.století fungují dodnes.

Stmívání slavné Dubrovnické republiky začalo v sedmnáctém století, konkrétně 1667, kdy město zasáhlo ničivé zemětřesení, při kterém zahynulo na 5.000 obyvatel. I když bylo město později obnoveno v barokním stylu, již nikdy se nevzpamatovalo. Do Evropy navíc vtrhnul Napoleon, který politickou mapu důkladně přeoral. V roce 1806 oblehla město rusko-černohorská flotila a zasypala jej kanonádou. Dubrovnickým nezbylo než povolit průjezd napoleonské armády, aby se s flotilou vypořádal, ale napoleonova vojska  už Dubrovník neopustila. A to až do 28.1.1814, kdy se město vzdalo Angličanům a Rakušanům.

A pak už to šlo, jak je v jadranské oblasti obvyklé. 1815 Rakušané, 1918 Srbové a následně Jugoslávie, 1941 Italové, pak Němci, 1944 Titovy partyzání. Po vyhlášení Jugoslávie pak byl klid až do roku 1991, kdy Chorvatsko vyhlásilo samostatnost. Srbská vojska tehdy z kopců nad městem ostřelovala Dubrovník z těžkých zbraní a velmi jej poničila, stejně jako všechna vojska, která si kdy na to nádherné a svobodomilné město činila nárok. Ale Dubrovník zase přežil. Po jugoslávské válce byl obnoven skoro do původního stavu. Dokonce i lanovka nad městem začala předloni zase fungovat. A tak Dubrovník pravou perlou Jadranu zůstává dál.

 

Molo, kde jsme mírumilovně kotvili….

… stálo v roce 1991 v plamenech (foto je z knihy Dubrovnik in War, Matica Hrvatska, 2002)

 

Úterý 25.2.
Druhý den ráno jsem vyrazili na prohlídku města a hradeb. Začali jsme ovšem lanovkou, která nás vyvezla na kopec nad město, odkud srbská armáda Dubrovník ostřelovala. Je tam nádherný výhled a město měli Srbové jako na dlani. Skoro by jim stačilo házet kameny.

My jsme jeli lanovkou tam i zpátky, ale třeba Michal srdnatě na kopec vydupal a sešel ho pěšky. A moc si výlet pochvaloval.

Lidí ve městě bylo o něco více než v noci, ale jenom o málo. Prošli jsme hradby (100 kun na osobu, což nám přišlo opravdu hodně), prošli se městem, nakoupili zásoby a připravili se k odplutí.

Odvázali jsme se odpoledne (nikdo po nás nechtěl žádné peníze) a pod motorem, protože vůbec nefoukalo, jsme vyrazili zase podél hradeb zpátky k severu. Naším cílem se ten den stala Šipanská Luka, kam jsme dorazili přenocovat. Musím napsat, že kdybychom v Šipanské Luce nenašli dětský kolotoč, na kterém se některým mořským vlkům udělalo regulérně blbě, mohl bych si do deníku napsat „nic zvláštního se nestalo“.

 

Masivní dubrovnické hradby.

 

Hrdé dubrovnické hradby z moře. To už naše loď míří zpátky na sever.

 

Středa 26.2.
Ráno v osm jsme odpluli směr Korčula. Zase na motor, protože pořád nefoukalo. V poledne jsme byli na Korčule, poměrně rychle jí prošli (zase nikde nikdo, jen samoobsluha byla otevřená a majitelé restaurací opravovali vývěsní štíty) a pokračovali na Hvar. Cestou přišla Michalovi a Lukášovi plavba příliš nudná a rozhodli se vykoupat. Skutečně si zaplavali, ale zbytek posádky ve svetrech radši zůstal. Vtipnou mezihrou bylo, že fotografie Michala skákajícího do vody uveřejněná na Facebooku vyvolala telefonát jeho drahé polovičky z New Yorku, která ho rázně volala ku pořádku. :)

 

Tohle jsme na zimní plavbě vážně nečekali.

Pravá letní pohoda v zimě.

 

K pozdnímu odpolední začalo konečně trochu foukat a tak jsme mohli o půlnoci vplout do hvarské zátoky. Moře dost vlnilo a tak bylo noční vyvazování k bóji a zádě na břeh mírně dobrodružné, ale člověk byl za to vzrušení spíše rád. Letošní plavba přeci jen zdaleka nedosahovala dobrodružnosti naší zimní plavby loňské.

 

Čtvrtek 27.2.
Ráno výsadek člunkem, přičemž hlavním převozníkem byla Kateřina; proč to píšu – byla to její první samostatná plavba na gumovém člunu s motorkem, k čemuž se dostala tak, že kapitán jí po první cestě na břeh s první partou vystrčil s nastartovaným motorem na moře se slovy „jeď“, aniž by jí řekl, jak se motor ovládá, případně zhasíná. Katka bravurně přijela, jen jsme jí museli u lodě držet, protože člunek s motorem v otáčkách měl tendenci pokračovat i s ní pryč na moře.

Hvar byl prázdný, prakticky bez turistů. Výprava botanickou stezkou, v tomto ročním období sytě zelenou, byla ale moc milá.

Kolem poledne zesílil vítr a tak odplouváme jen s pomocí plachet – což byl trošku husarský kousek, protože břeh byl třicet metrů za námi a foukalo přímo k němu. Pod kapitánovým velením jsme ale vykřižovali od návětrného pobřeží pryč (leželo v závětří lodě) a opět zadobočním kurzem vyrazili na severozápad.

Modrá obloha je ale pryč. Před námi se tvoří frontální systémy a vítr sílí. Stále na zadobok jedeme průměrnou rychlostí 7,5 uzle a záhy jsme u majáku Mulo, vlastně skoro doma, kde měníme kurs na šibenická vrata. Naším cílem je Zlarin, ostrov lovců korálů.

Obloha ztmavla a před přídí se utvořila tromba, ze které se spustilo vodní tornádo. Již jsem tento jev na Jadranu viděl, ale i tak je to fascinující podívaná. Přešlo nám před přídí tak 4 míle a ztratilo se. Záhy začalo být jasné, že se v okolí vyskytují dva až tři bouřkové systémy, protože se na různých místech začaly objevovat blesky. Vítr foukal zpočátku slabý a protože kapitán jej chtěl využít beze zbytku, pluli jsme na plné plachty na motýla. Osobně jsem z toho (a nejen já) byl trochu nervózní, protože se bojím náhlého úderu větru do plachet, který bouřky provází, ale kapitán byl klidný. Tady se projevila Pepova vynikající a dlouhodobá zkušenost se špatným počasím. Pepa věděl, že máme čas a že vítr se ještě nechystá… inu ne nadarmo měl za sebou i plavbu okem hurikánu.

 

Před přídí se utvořilo vodní tornádo; terminologicky správně vodní smršť.

 

Obloha ztmavla a vypadala hrozivě.

 

Na plachty jsme dopluli až před Zlarin, kde jsme po mírných zmatcích s domorodcem na břehu postavili loď přídí k molu u druhého vnějšího mola (stáváme vždycky u prvního, až vzadu, ale tam nebyly podle domorodce mooringy). Přídí jsme stáli proto, že u toho vnějšího mola je méně vody než u vnitřního – jen 1,5m. Tak jestli tam někdy budete, dejte na to pozor.

Jen jsme vyvázali loď a stihli jedno malé pivo v hospůdce u přístavu, byly tu bouřky. Tak tak jsme se stihli přesunut na loď. Velký vítr, blesky, pak velmi silný déšť chvíli i kroupy tloukly do luken… no byli jsme rádi, že stojíme ve Zlarinu.

 

Pátek 28.2.
A byl tu poslední den. Ráno bylo krásné počasí a vál slabý vítr v našem směru. Zamávali jsme Zlarinu a líně se začali přesouvat k Biogradu.

Cestou jsme hodili kotvu na oběd u Vrgady, a protože stále foukal mírný vítr, vyzkoušeli jsme si odkotvení na plachty tak, jak to popisuje Tom Cunliffe ve své knize Velká kniha umění jachtingu. A opravdu to fungovalo. Několik réček a kotva byla venku.

A pak jsme už byli před Biogradem. Tam se zrovna chystala Karnevalová regata a na vodě byly dvě tréninkové bójky. Hned jsme si na ně vyzkoušeli lovení MOB na plachty – a stejně jako loni bójku namotali na kýl. Pepa však zachoval ledový klid a zase pouze na plachty dokázal loď z bójky uvolnit.

A pak jsme už vzali u benzínky naftu (100 litrů) a dopluli s Promineou zpět do stání. Plavba skončila. Napluli jsme 317 námořních mil.

 

Závěr
Na letošní zimní plavbu jsme po zkušenostech z loňska jeli připraveni na velkou zimu. Loni jsme měli sníh, vlny, silný vítr, mlhy. Noční plavba z Benátek do Puly byla loni díky severáku z Alp opravdu studená (více v článku S plachetnicí zimním Jadranem) a tak jsme byli zaprvé – připraveni na všechno a za druhé – jsme volili jižnější trasu. Volba jižnější trasy se nakonec ale ukázala jako určující – letošní počasí na plavbě se s tou loňskou nedalo srovnat. Teplota se ve dne pohybovala od deseti k patnácti stupňům, a na slunci bylo možné být v mikině nebo i v tričku. V noci šla teplota k deseti stupňům a topit v lodi skoro nebylo nutné. Dokonce jsem občas spal jen pod dekou a ne ve spacáku. Bylo překvapivě málo větru. Potvrdil se ale synoptický patern,který jsme si vyzkoušeli loni a pozorovali jsme ho i letos o Silvestra na Elbě. Čtyři až pět dní hezky, a pak jeden až dva dny ošklivo. A zase dokola. Do Biogradu jsme přijeli z Čech za ošklivého deště, od neděle bylo hezky až do čtvrtka, kdy byly bouřky a déšť a pak se zase vyčasilo. Odjížděli jsme opět za větru a deště.

I když byla plavba více dovolenková, kouzlo rozhodně měla. V zimě je Jadran prázdný, jinou plachetnici jsme nepotkali (až zase na konci u Biogradu, kde byla zmiňovaná regata). Nikde jsme jedinkrát nezaplatili za stání. Návštěva nočního Dubrovníku byla vrcholem a to že byl prázdný, bylo skvělým bonusem k plavbě.

Proto chcete-li zažít Jadran bez turistů a jachtařů, není třeba se zimy bát. Jen je třeba pečlivě sledovat počasí a počítat s tím, že na koupání nespíš nedojde. Zážitek z plavby ale bude i tak krásný.

A co dál? Už chystáme třetí ročník zimní plavby na rok 2015. Přidejte se, třeba bude více lodí.

S laskavým svolením autora převzato ze serveru www.krasajachingu.cz